Hvězdopravec - ukázka

Pro ty, co nevědí.. Druhý díl Akademie Evernight, v nakladatelství Egmont vychází už 22.6.!
Pro mě, jakožto tu, která nečetla ani první díl (zatím), obsahovala anotace k druhému dílu dost spoilerů.. Ale co, upíří jsou všude.

Nastražila jsem uši a upřela zrak do velké haly, která byla ponořena do tmy. Byla to rozlehlá místnost bez jakýchkoli zákoutí nebo sloupů, kam by se někdo mohl schovat, a tak jsem měla být schopna poznat, kdo to je. Ale nikoho jsem neviděla. Zachvěla jsem se; najednou mi začala být zima a měla jsem pocit, jako bych se ocitla v zatuchlé, hrůzu nahánějící jeskyni.
Škola měla začít až za dva dny, takže tu zatím byli jen profesoři a já. Ale každý z nich by mi okamžitě vynadal, že jsem byla venku tak pozdě a navíc za bouřky. Nikdo z nich by mě nepozoroval ze tmy.
Nebo ano?
Váhavě jsem vykročila. „Kdo je tam?“ zašeptala jsem.
Nikdo neodpověděl.
Možná jsem měla jen bujnou fantazii. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně ani nic neslyšela. Jenom jsem měla divný pocit že se na mě někdo dívá. Celou noc jsem se bála, aby mě nikdo neviděl, možná mě ten strach teď přemohl.
Pak jsem spatřila něco víc. Zvenku se do velké haly dívala dívka. Byla zahalená do dlouhého šálu a stála za jediným oknem v hale. Pravděpodobně byla stejně stará jako já. Přestože venku lilo jako z konve, vypadala úplně suchá.
„Kdo jsi?“ Popošla jsem směrem k ní. „Jsi studentka? Co tady - ?“
Byla pryč. Neutekla, neschovala se - ani se nepohnula. V jednom okamžiku tu byla, a v tom dalším zmizela.
Chvíli jsem zírala na okno, jako bych čekala, že se znovu objeví na stejném místě. Ale nestalo se. Šla jsem k oknu, abych viděla lépe, a zahlédla jsem něčí pohyb. Leknutím jsem nadskočila, ale pak jsem si uvědomila, že jde o můj vlastní odraz na skle.
Tak to bylo hloupé. Zpanikařilas kvůli odrazu vlastního obličeje.
To nebyl můj obličej.
Ale nikoho jiného být nemohl. Kdyby dnes přijeli noví studenti, věděla bych o tom, a Evernight byl tak izolovaný, že žádní náhodní kolemjdoucí nepřicházeli v úvahu. Má příliš bujná fantazie mě opět dostala, musel to být můj odraz. Uvědomila jsem si, že v hale ani není taková zima, jak jsem si myslela.
Když jsem se přestala třást, vyšla jsem po schodech do malého bytu pod střechou jižní věže, ve kterém jsem v létě bydlela s rodiči. Naštěstí tvrdě spali; když jsem procházela chodbou, zaslechla jsem, jak máma chrápe. Jestli tátu nevzbudilo tohle, pak by ho nevzbudil ani hurikán.
Pořád jsem byla vystrašená z toho, co jsem viděla dole v hale, a náladu mi nezvedlo ani to, že jsem byla promočená na kost. Nejvíc mě ale trápilo, že jsem selhala. Můj slavný pokus o vloupání byl k ničemu.
Ne že bych lidským studentům na Evernightu mohla nějak pomoct. Bethanyová by je určitě nepřestala přijímat jen na mou žádost. Kromě toho jsem musela uznat, že je chrání a ostatní studenty hlídá, aby jim nevysáli ani kapku krve.
Ale od doby, co jsem znala Lucase, jsem si byla vědoma toho, jak málo vím o existenci upírů, přestože jsem se narodila do jejich světa. Díky němu jsem všechno začala vnímat jinak, začala jsem se víc ptát a požadovala odpovědi. Věděla jsem, že i kdybych Lucase už nikdy neviděla, budu mu vždycky vděčná za to, že mi ukázal širší souvislosti a temnější skutečnost. Už jsem nic nebrala jako samozřejmost.
Když jsem si sundala mokré oblečení a zamuchlala se se pod peřinu, zavřela jsem oči a vzpomněla si na svůj oblíbený obraz, Klimtův Polibek. Snažila jsem se představit si, že milenci na obraze jsme já s Lucasem, že jeho obličej je tak blízko mého, že cítím na tváři jeho dech. Neviděli jsme se skoro šest měsíců.
Před půl rokem musel utéct z Evernightu, protože vyšlo najevo, že je členem Černého kříže, skupiny lovců upírů.
Jenže jsem stále netušila, jak se vypořádat se skutečností, že Lucas patří k lidem oddaným zničit můj druh. Nebyla jsem si ani jistá, jak Lucas přijal fakt, že jsem upírka, protože to zjistil až potom, co jsme se do sebe zamilovali. Ani jeden z nás si nevybral, kým se stane. Když jsem se ohlédla do minulosti, uvědomila jsem si, že naše odloučení bylo nevyhnutelné. Přesto jsem stále hluboce věřila, že patříme k sobě.
Přitiskla jsem k sobě polštář a řekla jsem si: Alespoň už nebudeš mít tolik času na něho myslet. Brzy začne škola a budeš mít spoustu práce.
Počkat. Vážně se upínám ke škole?
Začínala jsem pomalu chápat skutečný význam slova zoufalství.

Zdroj: K revue 6/2010