Zavržený - ukázka, 3. část

A poslední :)

Patch pomalu odložil tágo na hrací plochu a prstem na mě kývl, ať jdu blíž. Ani to se mnou nehnulo.
„Tajemství?“ Zase použil ten protivně sebevědomý tón. „Nikdy předtím jsem do školy nechodil. Další tajemství? Není to tam tak hrozné, jak jsem si myslel.“
Lhal. Všichni chodili do školy. Jsou na to zákony. Lhal, aby se na mě mohl povyšovat.
„Myslíš si, že lžu,“ šklebil se.
„Nikdy jsi nechodil do školy, nikdy? Pokud je to pravda... pokud nekecáš, a já si myslím, že kecáš, kvůli čemu ses rozhodl s tím začít zrovna letos?“
„Kvůli tobě.“
Projel mnou záchvěv strachu, ale přesně to Patch chtěl. Nehnula jsem ani brvou a tvářila se otráveně.
„A teď ten skutečný důvod.“
Přiblížil se ještě o krok a naše těla náhle odděloval jen nepatřičně uzounký prostor.
„Tvoje oči, Noro. Tvoje ledové, šedé oči jsou pro mě překvapivě neodolatelné.“ Naklonil hlavu, aby mě prostudoval i z jiného úhlu. „A tvoje vražedně plné rty.“
Ucukla jsem, zděšená ne jeho komentářem, ale částí vlastního já, které se to líbilo.
„To stačí. Jdu pryč.“
Ale věděla jsem, že neříkám pravdu. Musím říct ještě něco. Hlavou mi zběsile vířily myšlenky a já se snažila vybrat nějakou, která by stála za vyslovení. Proč je tak uštěpačný a proč se chová, jako bych si to zasloužila?
„Zjevně toho o mně spoustu víš,“ vydala jsem ze sebe prohlášení roku. „Víc, než bys měl. A taky evidentně přesně víš, co říct, abych se cítila nepříjemně.“
„Usnadňuješ mi to.“
Probodl mě osten hněvu. „Přiznáváš, že to děláš schválně?“
„Co jako?“
„Že mě provokuješ.“
„Zopakuj ještě to provokuješ. Líbí se mi tvoje pusa, když to říkáš.“
„Skončili jsme. Věnuj se svému kulečníku.“ Sebrala jsem ze stolku tágo a podala mu ho. Nevzal si ho.
„Nesnáším, když s tebou musím sedět,“ štěkla jsem. „Nesnáším, že s tebou musím dělat úkoly. Nesnáším ten tvůj ironický úsměv!“ Tiklo mi v čelisti, to se stává pokaždé, když lžu. Ani jsem netušila, že právě lžu. Hned bych si dala pár facek. „A tebe nesnáším taky!“ dodala jsem co nejpřesvědčivěji a bodla mu tágo do hrudníku.
„A já jsem rád, že nás dal trenér dohromady,“ prohlásil Patch. Ve slově „trenér“ jsem zaregistrovala lehkou ironii, ale na žádný skrytý význam jsem nepřišla. Aspoň si konečně vzal to tágo.
„Udělám všechno proto, aby nás rozsadil.“
Patch to shledal natolik humorné, že dokonce v úsměvu ukázal zuby. Sklonil se ke mně, a než jsem stačila ustoupit, něco mi vymotal z vlasů.
„Papírek,“ vysvětlil a pustil ho na podlahu. Jak se stahoval zpátky, všimla jsem si, že má na zápěstí nějakou značku. Zprvu mi to přišlo jako tetování, ale na druhý pohled jsem poznala rezavě hnědé, mírně zvrásněné mateřské znaménko. Tvarem připomínalo rozprsknutou kapku barvy.
„Docela nešťastné místo pro znamínko,“ podotkla jsem. Měl je na stejném místě jako já svou jizvu, což mě znervóznilo.
Patch klidně zakryl zápěstí rukávem a tvářil se až nápadně lhostejně.
„Máš je radši na soukromějších místech?“
„Nemám je ráda nikde.“ Hm, bůhvíjak tohle vyznělo, zkusím to znovu. „Nechci vědět, kde všude je máš.“ Dobře, třetí pokus. „Tvoje znamínka mě nezajímají. Tečka.“
„Další otázky?“ zeptal se. „Komentáře?“
„Ne.“
„Pak se uvidíme na biole.“
Přemýšlela jsem, jestli mu nemám vpálit, že se neuvidíme už nikdy v životě, ale nerada bych brala svá slova zpět dvakrát v jednom dni.
Později v noci mě ze spánku vytrhlo hlasité prásknutí. Strnula jsem, tvář přitisknutou k polštáři, všechny smysly v pohotovostním režimu.
Máma odjížděla za prací přinejmenším jednou v měsíci, takže jsem zvyklá, že spávám v domě sama, a už dávno si nepředstavuju skřípavé kroky, ploužící se z chodby do mé ložnice. Nikdy jsem se tu necítila nesvá. Ale poté, co tátu zastřelili, když v Portlandu kupoval mámě dárek k narozeninám, pronikla mi do života přítomnost něčeho zvláštního. Jako by něco obíhalo kolem mého světa a zdálky mě pozorovalo. Nejdřív mě ten podivný přízrak děsil, ale nikdy se nestalo nic zlého a ostří strachu se otupilo. Napadlo mě, že je to vyšší záměr, že to tak má být. Možná mi tátova duše zůstala nablízku. Ta představa mě obvykle uklidňovala, ale dnes ne. Dnes mě mrazilo, jako by se mi po těle sypaly kostky ledu.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se po podlaze plouží nepřirozený stín. Trhla jsem hlavou k oknu, ale venku stříbřitě zářil měsíc a nic, než jeho paprsky, mi do pokoje stíny vrhat nemohlo. Nic tam nebylo. Přitiskla jsem se k polštáři a namlouvala si, že možná přes měsíc přeběhl mrak. Nebo nějaké smetí unášené větrem. Přesto jsem ležela pár minut napjatá jako struna a čekala, až se trochu uklidním.
Po chvíli jsem sebrala odvahu vylézt z postele a podívat se z okna, ale trávník pod oknem zůstával tichý a prázdný. Jediné zvuky vydávaly stromy, vrzající vzadu za domem, a moje srdce, které se snažilo probít z hrudi.

Zdroj: K revue, 4/2010