Akademie Evernight - ukázka

Rozběhla jsem se východním směrem a snažila jsem se rychle dostat od Evernightu co nejdál. Má noční můra mě nepřestávala pronásledovat. To místo mě děsilo k smrti. Když od něj uteču, můj strach zmizí. Zastavila jsem se, prudce oddechovala a otočila se, abych zjistila, jak jsem daleko...
A najednou jsem ho uviděla. Asi padesát metrů ode mě stál zpola zahalen mlhou muž v dlouhém, tmavém kabátě. V okamžiku, když jsem ho spatřila, se rozběhl směrem ke mně.
Až v tu chvíli jsem poznala, co je opravdový strach. Byla jsem v šoku, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou, a zjistila jsem, jak rychle dokážu doopravdy utíkat. Nekřičela jsem. Nemělo to smysl, protože jsem utekla do lesa, aby mě nikdo nenašel, což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem kdy udělala, a vypadalo to, že i poslední. Ani jsem si sebou nevzala mobilní telefon, protože tu stejně nebyl signál. Nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Musela jsem běžet jako o život.
Slyšela jsem jeho kroky, pod kterými praskaly větve a šustily listy. Přibližoval se ke mně. Bože, jak byl rychlý! Jak může někdo běžet tak rychle?
Učili tě, jak se bránit, pomyslela jsem si. Měla bys vědět, jak se v takovéhle situaci zachovat! Jenže v tu chvíli jsem si na to nedokázala vzpomenout. Nedokázala jsem přemýšlet. Větve se mi zatrhávaly o rukávy bundy a o vlasy, které se mi uvolnily z uzlu. Zakopla jsem o kámen a kousla se přitom do jazyka, ale běžela jsem dál. Stále se přibližoval. Musela jsem běžet ještě rychleji. Jenže jsem nemohla.
„Chrr,“ zachrčela jsem, když mě srazil k zemi. Padla jsem zády na tvrdou půdu, on spadl na mě a jeho nohy se zamotaly do mých. Dal mi ruku na pusu a mně se podařilo vytáhnout zpod jeho těla paži. V mé staré škole nám při hodinách sebeobrany radili útočit na oči, prostě je útočníkovi vyškrábat z důlků. Vždycky jsem si myslela, že když budu muset zachránit sebe nebo někoho jiného, tak to udělám, ale teď jsem si nebyla jistá, že to zvládnu. Ohnula jsem prsty a sbírala odvahu.
V tom okamžiku ten muž zašeptal: „Viděla jsi, kdo tě honil?“
Pár vteřin jsem na něj jen zírala. Sundal mi ruku z pusy, abych mohla odpovědět. Cítila jsem na sobě jeho těžké tělo a všechno okolo mě se točilo. Nakonec jsem ze sebe vypravila: „Myslíš kromě tebe?“
„Mě?“ Netušil, o čem to mluvím. Podíval se kradmo za nás, jako by nás chtěl chránit. „Před někým jsi utíkala – nebo ne?“
„Utíkala jsem jen tak. Nikdo kromě tebe mě nehonil.“
„Takže ty sis myslela –“ Najednou mě uvolnil ze svého sevření. „Sakra. Omlouvám se. Nechtěl jsem. Páni, musel jsem tě vyděsit k smrti.“
„Ty jsi mi chtěl pomoct?“ Musela jsem se ho zeptat, než jsem tomu dokázala uvěřit.
Rychle přikývl. Jeho obličej byl stále blízko mého, tak blízko, že jsem neviděla nic jiného. Měla jsem pocit, že neexistuje nic jiného než my dva a válející se mlha. „Vím, že jsem tě vystrašil, a je mi to líto. Opravdu jsem si myslel –“
Jeho slova mi moc nepomáhala, měla jsem čím dál tím větší závrať. Potřebovala jsem vzduch, ticho a něco, na co jsem nedokázala přijít, protože byl stále tak blízko u mě. Ukázala jsem na něj prstem a řekla něco, co jsem snad ještě nikdy nikomu neřekla, jen teď tomu nejděsivějšímu neznámému člověku, kterého jsem kdy potkala: „Zmlkni.“
A on zmlkl.
Povzdechla jsem si a položila hlavu zpátky na zem. Přitiskla jsem si pěsti na oči tak silně, až jsem začala vidět rudě. V ústech jsem cítila krev a srdce mi bušilo tak rychle, až se mi zdálo, že se mi třesou žebra. Mohla jsem se počurat, ale to by bylo ještě víc ponižující, než jak už jsem se cítila. Místo toho jsem zhluboka dýchala tak dlouho, než jsem byla schopná se posadit.
Pak jsem zjistila, že ten muž je pořád vedle mě. Přemohla jsem se a zeptala se ho: „Proč jsi mě srazil k zemi?“
„Myslel jsem, že se musíme schovat. Skrýt se před tím, kdo tě honí, ale nakonec tě vlastně nehonil –“ zatvářil se rozpačitě – „nikdo.“
Sklonil hlavu a já jsem si ho poprvé mohla pořádně prohlédnout. Předtím jsem neměla čas, abych si na něm něčeho všimla. Když je váš první dojem takový, že jde o šíleného zabijáka, nemarníte čas drobnostmi. Teď jsem zjistila, že to není dospělý muž, jak jsem si původně myslela. Přestože byl vysoký a ramenatý, vypadal mladě, mohl být asi tak stejně starý jako já. Měl rovné zlatohnědé vlasy, které mu kvůli honičce spadaly do čela, silnou, hranatou čelist, pevné, svalnaté tělo a úžasně tmavozelené oči.
Ale nejpozoruhodnější na něm bylo to, co měl pod kabátem: staré černé boty, černé vlněné kalhoty a tmavě červený svetr se dvěma havrany a stříbrným mečem uprostřed. To byl znak Evernightu.
„Ty studuješ,“ řekla jsem, „tady na škole.“
„Ještě ne, ale mám brzy začít.“ Mluvil potichu, jako kdyby mě nechtěl znovu vyděsit. „A ty?“
Přikývla jsem a snažila jsem se připevnit si sponkami uvolněné vlasy. „Tohle je můj první rok. Moji rodiče tu dostali místo jako učitelé a tak jsem tu... zaseklá.“
To mu asi připadalo divné, protože se na mě zamračil a jeho zelené oči na mě pohlédly hloubavě a nejistě. Brzy se ale vzpamatoval a podal mi ruku. „Lucas Ross.“
„Aha.“ Byl to divný pocit představovat se někomu, o kom jsem si ještě před dvěma minutami myslela, že mě chce zabít. Svou širokou a studenou rukou pěvně stiskl tu mou. „Já jsem Bianca Olivierová.“
„Tep ti buší jako o závod,“ zamumlal Lucas. Díval se mi upřeně do obličeje a já znovu znervózněla, ale tentokráte jsem z toho měla daleko lepší pocit. „Dobře, tak když jsi neprchala před žádným útočníkem, proč jsi utíkala? Protože mně to nepřišlo jako ranní rozcvička.“
Zalhala bych mu, kdyby přišla na to jak, ale nic mě nenapadlo. „Vstala jsem brzy, protože, no, protože jsem odsud chtěla utéct.“
„Rodiče jsou na tebe zlí? Mlátí tě?“
„Ne! Nic takového.“ Cítila jsem se uraženě, ale došlo mi, že ho muselo napadnout právě tohle. Proč by jinak naprosto příčetný člověk běžel lesem před východem slunce tak, jako by mu šlo o život? Právě jsme se seznámili, takže mě možná pořád ještě považoval za duševně zdravou. Rozhodla jsem se nezmiňovat se mu o svých nočních můrách, protože by si o mě pravděpodobně začal myslet, že jsem se zbláznila. „Ale nechci tady chodit do školy. Líbilo se mi v městečku, kde jsem se narodila, a kromě toho je akademie v Evernightu tak – je tak –“
„Strašidelná.“
„Jo.“
„A kam ses chystala utéct? Máš nějakou představu, co bys dělala pak?“
Zčervenala jsem a nebylo to jen vypětím z běhu. „Ehm, ne. Vlastně jsem nechtěla doopravdy utéct. Bylo to jen takový gesto. Myslela jsem si, že když to udělám, tak mí rodiče konečně pochopí, jak moc tady nechci zůstat, a možná odjedeme.“
Lucas překvapeně zamrkal a pak se začal usmívat. Jeho úsměv mě zbavil strachu a probudil zvědavost, dokonce nadšení. „Jako já s prakem.“
„Cože?“
„Když mi bylo pět, tak jsem si myslel, že se moje máma ke mně chová ošklivě, a rozhodl jsem se, že uteču. Vzal jsem si sebou prak, protože jsem byl velký, silný chlap, chápeš. Který se o sebe dokáže postarat. Taky jsem si vzal baterku a sušenky.“
Přes všechny své rozpaky jsem se usmála. „Myslím, že sis zabalil líp než já.“
„Vykráčel jsem pyšně z domu a došel jsem až... na konec zadního dvorku. Tam jsem zůstal celý den a vrátil jsem se, až když začalo pršet, protože jsem sebou neměl deštník.“
„Takhle to dopadá, když si to člověk skvěle naplánuje,“ povzdychla jsem si.
„Já vím. Je to tragický. Vrátil jsem se dovnitř celý mokrý a bolelo mě břicho, protože jsem snědl dvacet sušenek. Moje máma, přestože mě dokáže vytočit, je rozumná, a tak dělala, jako by se nic nestalo.“ Lucas pokrčil rameny. „A takhle se zachovají i tví rodiče. Uvědomuješ si to, že jo?“
„Teď už ano.“ Hrdlo se mi stáhlo zklamáním. Vlastně jsem celou tu dobu znala pravdu. Jednoduše jsem musela něco udělat kvůli své vlastní nespokojenosti, ne kvůli tomu, aby si mě rodiče víc všímali.
Pak se mě Lucas zeptal na něco, co mě udivilo. „Chceš odsud doopravdy pryč?“
„Jako utéct? Doopravdy utéct?“
Lucas přikývl a zatvářil se vážně.
Ale tu otázku nejspíš vážně nemyslel. Určitě se mě zeptal jen proto, abych se vrátila do reality. „Ne, nechci,“ připustila jsem. „Vrátím se a připravím se do školy jako hodná holka.“
Znovu se pousmál. „Nikdo netvrdí, že musíš být hodná.“
Řekl to tak, že mě to zahřálo u srdce. „Já jen – ta akademie v Evernightu – myslím, že tam nikdy nezapadnu.“
„S tím bych si nedělal starosti. Možná by to bylo dokonce lepší.“ Zadíval se na mě vážně a pozorně, jako by věděl líp než já, kam bych mohla zapadnout. Buď jsem se mu opravdu líbila, nebo jsem si to jen vybájila, protože jsem se mu líbit chtěla. Ale byla jsem ještě příliš nezkušená, abych na to přišla.
Rychle jsem vstala. Když se zvedl i Lucas, zeptala jsem se: „Tak co jsi tam teda dělal? Když jsi mě uviděl?“
„Jak už jsem řekl, myslel jsem si, že máš potíže. Tady kolem se potulují různí tvrdí hoši. Ne každý se dokáže ovládat.“ Sundal si ze svetru pár borovicových jehlic. „Neměl jsem hned myslet na to nejhorší. Reagoval jsem instinktivně. Promiň.“
„To je v pořádku, vážně. Teď už vím, že jsi mi chtěl pomoct. Ale mě zajímalo, co jsi dělal v lese, než jsi mě uviděl. Zahájení školního roku začne až za několik hodin. Je ještě dost brzy. Studenti mají přijet až okolo desáté dopoledne.“
„Já jsem nikdy moc nehrál podle pravidel.“
To znělo zajímavě. „Takže ty jsi ranní ptáče?“
„To sotva. Ještě jsem nešel spát.“ Měl okouzlující úsměv a využíval toho. Ale mně to nevadilo. „Moje máma mě sem nemohla přivézt, protože odjela na služební cestu. Tak jsem jel vlakem a zbytek cesty jsem chtěl dojít pěšky, abych trochu prozkoumal zdejší krajinu. A přitom zachránil holku v nesnázích.“
Když jsem si vzpomněla, jak rychle za mnou Lucas běžel, a uvědomila jsem si, že mi chtěl zachránit život, něco se změnilo. Ta vzpomínka ve mně už nevyvolávala strach, ale úsměv. „Proč jsi přijel do Evernightu? Já jsem tu ztvrdla kvůli rodičům, ale ty jsi mohl jít jinam. Na jinou školu. No, prostě někam jinam.“
Vypadalo to, že Lucas opravdu neví, jak na to odpovědět. Šli jsme lesem a on držel větve tak, aby mě neškrábaly do obličeje. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. „To je dlouhý příběh.“
„Já s návratem nespěchám. Kromě toho zbývá do zahájení ještě pár hodin.“

Zdroj: K revue 5/2010