Zavržený - ukázka, 2. část

Odhodlaná mít to za sebou co nejrychleji, jsem popadla mapu, klíčky od auta a vycouvala svým Fiatem Spider na příjezdovou cestu.
V roce 1979 to asi bylo bezva auto, jenže mě čokoládově hnědá barva, rzí prožraný zadní nárazník a bílá sedadla potažená popraskanou koženkou moc nevzrušovala.
Boova herna se ukázala být dál, než se mi líbilo, jízda podél pobřeží zabrala třicet minut. S mapou opřenou o volant jsem zaparkovala Fiat na obřím parkovišti před velkou škvárobetonovou budovou osvětlenou blikajícím nápisem Boova herna, Mad Black Paintball a Ozzův kulečník. Na zdech se svíjely graffiti a asfalt skrápěly nedopalky cigaret. Návštěvníky herny jsem si představovala jako budoucí členy prestižní Ivy League a jiné vzorné občany města. Snažila jsem se zůstat hrdá a netečná, ale stejně se mi dělalo špatně od žaludku. Dvakrát jsem zkontrolovala, zda je auto pořádně zamčené, a zamířila dovnitř.
Postavila jsem se do fronty a čekala, až mě vpustí za natažený provaz. Když skupinka přede mnou platila, vmáčkla jsem se dopředu a hodlala proklouznout do labyrintu ječících sirén a blikajících světel.
„Slečna si myslí, že může zadarmo?“ zahulákal kouřem zhrublý hlas.
Trhla jsem sebou a zamrkala na hustě potetovaného vyhazovače.
„Nepřišla jsem hrát. Jenom někoho hledám.“
Zavrčel. „Pokud chceš dovnitř, zaplatíš.“ Položil dlaň na pult, kde vystavená cenovka hlásila, že dlužím patnáct dolarů. V hotovosti.
Hotovost jsem neměla. I kdybych měla, neutratím ji za několikaminutový náhled do Patchova ničemného života. Krev se mi vařila, dostala jsem vztek nejen na zatracený zasedací pořádek, ale i na to, že mě dovedl až sem. Akorát musím najít Patche, promluvit si můžeme i venku. Neabsolvovala jsem celou cestu sem jen proto, abych teď odtáhla s prázdnýma rukama.
„Pokud se nevrátím do dvou minut, tak vám těch patnáct dolarů zaplatím,“ slíbila jsem. Dřív, než jsem mohla vymyslet lepší plán nebo se aspoň trochu uklidnit, udělala jsem něco na své poměry absolutně šíleného. Prosmýkla jsem se pod lanem, ale to nestačilo. Proletěla jsem hernou, oči na šťopkách, a pátrala po Patchovi. Nevěřím, že jsem to doopravdy udělala, ale byla jsem jako sněhová koule a nabírala na rychlosti a hybné síle. Najít Patche a vypadnout.
Vyhazovač dusal za mnou a řval: „Hej!“
V přízemí Patch nebyl a já se pustila ze schodů dolů, podle směrovek k Ozzovu kulečníku. Pod schodištěm pár tlumených žárovek osvětlovalo pokerové stolky a v nálevně stála řada kulečníkových stolů. Patch se skláněl nad tím, který byl ode mě nejdál, a pekelně se soustředil na střelu.
„Patchi!“ zaječela jsem. Zrovna v tu chvíli Patch ťukl tágem do koule a ostatní se rozletěly po hrací ploše. Trhnul hlavou. Zíral na mě a v očích se mu mísilo překvapení se zvědavostí.
Vyhazovač seběhl dolů a hrubě mi stiskl rameno. „Nahoru. Hned.“
Patchova ústa vykouzlila další ze svých sotva znatelných úsměvů. Těžko říct, jestli byl tenhle míněn uštěpačně nebo přátelsky.
„Je tu se mnou.“
Hromotluka to znejistělo, sevření lehce povolilo. Než se stačil rozmyslet, setřásla jsem ho a prokličkovala mezi stoly k Patchovi. Nejdřív dlouhými kroky, ale čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mě odvaha opouštěla.
Náhle jsem si uvědomila, že je jiný než ve škole. Nedokážu to úplně postihnout, ale jako by kolem něj jiskřila elektřina.
Byl nenávistnější?
Byl sebevědomější.
A svobodnější. Ty černé oči se mi dostávaly pod kůži, jako magnety lnuly ke každému mému pohybu. Potají jsem polkla a snažila se ignorovat vlastní žaludek, který se rozhodl, že si trochu zastepuje. Nevím proč, ale na Patchovi je něco špatně. Něco v nepořádku.
„Promiň, že jsem zavěsil,“ řekl a přiblížil se těsně ke mně. „Tady dole není dobrý signál.“
Jo, jasně.
Kývnutím poslal ostatní pryč. Na chviličku zavládlo napjaté ticho, než se první z jeho spoluhráčů konečně pohnul, odkráčel a nezapomněl do mě vrazit. Ukročila jsem, abych neztratila rovnováhu a vzhlédla akorát vča, abych zachytila, jak mě zbylí dva muži při odchodu propichují ledovými pohledy.
Paráda. Jako bych za to mohla, že mě k Patchovi přesadili.
„Osmička?“ kývla jsem na kulečník a nehledě na prostředí jsem se snažila znít co nejsebejistěji. V tomhle měl pravdu, herna vážně není místo pro mě. To ale neznamená, že se tu zhroutím.
„Kolik je v sázce?“
Úsměv se rozšířil. Tutově ze mě má srandu.
„Nehrajeme o peníze.“
Odložila jsem kabelku na kraj stolu. „Škoda. Všechno, co mám, bych vsadila proti tobě.“ Našla jsem stránku s úlohou a dvěma popsanými řádky. „Položím ti pár rychlých otázek a mizím odsud.“
„Kretén?“ četl si Patch nahlas a opíral se o tágo. „Rakovina plic? To je věštba?“
Zamávala jsem papírem a rozvířila vzduch. „Předpokládám, že jsi zdejšímu ovzduší také pomohl. Tak co, kolik doutníků za noc? Jeden? Dva?“
„Nekouřím,“ prohlásil upřímně, ale já mu nevěřila.
„Uhum.“ Položila jsem si list mezi osmičkou a tmavě fialovou koulí. Napsala jsem „stoprocentně doutníky“ a přitom loktem šťouchla do fialové koule.
„Kazíš hru,“ upozornil a pořád se smál.
Zachytila jsem jeho pohle a musela se také letmo pousmát.
„Doufám, že ne ve tvůj prospěch. Největší sen?“ Na tuhle otázku jsem byla zvlášť hrdá, věděla jsem, že ho zaskočí. Vyžadovala totiž přemýšlení.
„Políbit tě.“
„To nebylo vtipné,“ odsekla jsem, vděčná, že jsem se nezaktotala.
„Ne, ale začervenala ses.“
Radši jsem se posadila na stůl a snažila se vypadat maximálně lhostejně. Zkřížila jsem nohy, abych mohla psát na koleni.
„Pracuješ?“
„Myju stoly v Bordeline. Nejlepší mexická restaurace ve městě.“
„Náboženství?“
Tahle ho sice nepřekvapila, ale ani nepotěšila. „Myslel jsem, že ses chtěla zeptat jen na pár otázek. Tahle je už čtvrtá.“
„Náboženství?“ opakovala jsem jemněji.
Patch si zamyšleně přejížděl dlaní po čelisti.
„Ne tak docela náboženství... sekta.“
„Jsi členem sekty?“ Pozdě jsem si uvědomila, že nebylo vhodné tak překvapeně vyjeknout.
„Momentálně potřebuju sehnat zdravou pannu coby oběť. Plánoval jsem, že si nejdřív získám její důvěru, ale pokud už jsi připravená a chceš hned...“
Úsměv mi dočista zamrznul. „Chceš na mě udělat dojem?“
„Zatím jsem to nezkusil.“
Sklouzla jsem ze stolu a postavila se čelem k němu. Byl o hlavu vyšší.
„Vee mi řekla, že jsi starší. Kolikrát jsi proletěl z biologie? Jednou? Dvakrát?“
„Vee není můj tiskový mluvčí.“
„Popíráš, že jsi propadl?“
„Jen ti říkám, že jsem loni nechodil do školy.“ Jeho oči se mi vysmívaly. To mě zatvrdilo.
„Takže jsi ulejvák?“

Zdroj: K revue 4/2010