Zavržený - ukázka, 1. část

Ono to je docela fakt dlouhý, takže to bude na víc částí.

S mámou bydlíme na kraji Coldwateru, ve staré usedlosti z osmáctého století. Je to jediný dům na Hawthorne Lane a nejbližší sousedi jsou od nás na míli daleko. Občas přemýšlím, proč původní stavitel ze všech volných parcel okolo postavil dům zrovna na té, kde se jakýmsi záhadným způsobem slézá mlha snad z celého pobřeží Maine.
Dům bývá zahalen do zádumčivého závoje mlhy, jako by se kolem něj toulaly zbloudilé duše.
Odpoledne jsem strávila na barové stoličce v kuchyni ve společnosti úkolu z algebry a naší hospodyně Dorothey. Máma pracuje pro aukční síň Hugo Renaldi, pořádá dražby nemovitostí a starožitností po celém východním pobřeží. Tento týden odjela do Charlestonu v Jižní Karolíně. Musela hodně cestovat, takže platí Dorothey za vaření a úklid, ale klidně se vsadím, že má Dorothea za úkol dohlížet i na mě.
„Jak bylo ve škole?“ ptala se s lehkým německým přízvukem. Stála u dřezu a drátěnkou škrábala z kastrolu připálené lasagně.
„Rozsadili nás na biologii.“
„A to je dobře nebo špatně?“
„Předtím jsem seděla s Vee.“
„Hm.“ Zápěstí sebou trhlo, jak se do hrnce pustila ještě zuřivěji. „Takže špatně.“
Souhlasně jsem vzdychla.
„Pověz mi o nové sousedce. Jaká je?“
„Vysoký, snědý a otravný.“ A neskutečně uzavřený. Patchovy oči připomínaly černé hvězdy. Bral všechno a nedával nic. Ne že bych o něm chtěla vědět víc. Nelíbí se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.
Tedy, to není úplně přesné. Zvnějšku se mi líbil hodně.
Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a úsměv zpola hravý, zpola svůdný. Vlastní myšlenky mě zneklidnily, bude lépe, když se je pokusím ignorovat.
V devět hodin Dorothea skončila s prací a při odchodu zamkla dům. Šla jsem se s ní rozloučit a cestou zpátky jsem rozsvítila lampy na verandě. Rozehnaly mlhu a Dorothea na mě zatroubila klaksonem. Zůstala jsem sama.
Probírala jsem se pocity, které si se mnou pohrávaly. Nebyla jsem hladová, unavená ani osamělá. Ale úloha do biologie mě přece jen znervózňovala. Řekla jsem Patchovi, že mu nezavolám a před šesti hodinami jsem to myslela vážně. Teď se mi to rozleželo v hlavě a opravdu nechci propadnout. Biologie není můj nejhorší předmět. Známky se potácely na hranici mezi A a B a já měla dojem, že je to nepřekonatelná porážka ležící v cestě budoucímu vzdělání.
Šla jsem do kuchyně k telefonu a zkontrolovala, co zbylo ze sedmi číslic v mé dlani. Tajně jsem doufala, že to Patch nezvedne. Pokud by byl nedostupný nebo nechtěl spolupracovat, mohla bych to proti němu použít jako důkaz a přesvědčit trenéra, aby nás rozesadil. Dobrý plán. Tetelila jsem se nadějí, když jsem vytáčela číslo.
Patch odpověděl na třetí zazvonění. „Co je?“
Nasadila jsem neutrální tón. „Volám kvůli tomu úkolu. Můžeme se někde setkat? Vím, že jsi říkal, že máš práci, ale...“
„Noro.“ Patch vyslovil mé jméno jako pointu vtipu. „Myslel jsem, že nezavoláš. Ani za nic.“
Proklínám se, že jsem svá slova nedodržela. Proklínám Patche, protože se v tom pitvá. Proklínám trenéra a jeho šílené úkoly. Otevřela jsem pusu a doufala, že vypotím aspoň něco chytrého. „A? Můžeme se teda setkat?“
„Bojím se, že nemůžu.“
„Nemůžeš nebo nechceš?“
„Zrovna hraju kulečník.“ Hlasem mu prosáklo veselí. „Je to důležitá hra.“
Podle rámusu v pozadí jsem věřila, že o kulečníku nelže. Jestli je však hra důležitější než můj domácí úkol, to je otázka názoru.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se.
„V Boově herně. Na taková místa určitě nechodíš.“
„Můžeme se bavit aspoň po telefonu? Mám tady připravený seznam otázek...“
Zavěsil.
Nevěřícně jsem hleděla na telefon. Pak jsem vyškubla z bloku čistý arch papíru a na první řádek načmárala Kretén. Pokračovala jsem na druhém řádku. Kouří doutníky. Chcípne na rakovinu plic. Doufám, že brzo. Ale tělo má perfektní.
Poslední poznatek jsem vzápětí zuřivě zaškrtala, až byl nečitelný.
Hodiny na mikrovlnce blikaly 21:05.
Naskýtaly se dvě možnosti. Buď si rozhovor s Patchem vymyslím nebo půjdu do Boovy herny. První řešení je jistě svůdné, pokud bych dokázala zapomenout na trenérovu výhružku, že si všechny odpovědi ověří. Nevěděla jsem toho o Patchovi dost, abych si věrohodně vycucala z prstu celý rozhovor. A druhá možnost? Ta svůdná nebyla ani vzdáleně.
Oddalovala jsem rozhodnutí, dokud jsem nezavolala mámě. Je to součást naší dohody. Ona pracuje a cestuje a já se chovám jako zodpovědná dcera, které se dá věřit a nevyžaduje neustálý dozor. Mám svou svobodu ráda a nechci provést něco, kvůli čemu by máma musela vzít hůře placenou práci někde v okolí a na každém kroku mě hlídat.
Na čtvrté zazvonění se ozvala hlasová schránka.
„To jsem já. Jenom se hlásím. Dodělala jsem úkol do bioly a půjdu spát. Zavolej mi zítra během oběda, jestli chceš. Mám tě ráda.“
Zavěsila jsem a v šuplíku našla čtvrťák.
„Jdeme na to,“ oznámila jsem profilu George Washingtona. „Když padne orel, zůstanu.“ Cvrnkla jsem mincí do vzduchu, v pádu ji lapila, připlácla na hřbet ruky a nervózně se podívala na výsledek. Srdce mi divoce tlouklo a já si nebyla tak úplně jistá, proč.
„Je rozhodnuto,“ pomyslela jsem si.

Zdroj: K revue 4/2010