Viktor Farkas - Záhadné skutečnosti

Tak jsem si ji přečetla. Zajímavá, vážně že jo.
Autor tam píše o tajemných vzkazech od mrtvých, sebezapalování a vůbec děsivý věci.
S jednou povídkou jsem si dala záležet.

Rozsekán nehmotným přízrakem
Neviditelní sadisté se věnují na celé zeměkouli svým strašlivým choutkám. Nikdo před nimi není v bezpečí. Nikdo neví, odkud přicházejí a co vlastně svými hrůznými aktivitami sledují.
Nad Manilou, hlavním městem a nejdůležitějším přístavem Filipín, se setmělo. Druhá světová válka už sice byla šest let minulostí, avšak dozvuky japonské okupace a zoufalých osvobozovacích bojů za účasti amerických vojsk pod velením generála Douglase MacArthura byly také této noci, 10. května 1951, ještě všudypřítomné. Mladá republika, která v roce 1946 získala samostatnost, bojovala s bídou, nezaměstnaností, hladem a nemocemi.
Válka zanechala v ulicích města celé zástupy dětí a mladistvých, odkázaných jen na sebe. Byli to společenští trosečníci, na něž ostatní osudem ušetření lidé shlíželi svrchu nebo si s nimi tu a tam velmi ošklivě zahrávali.
V tomto předpeklí nebyl shluk lidí na rohu jedné ulice, k němuž přijela policejní hlídka, ničím zvláštním. Nepočetný zástup lidí obklopoval mladou dívku, která se válela po zemi a přitom zoufale křičela. Policisté stačili přes její sténání, pláč a hluk kolemstojících pochopit, že nešťastnici něco pokousalo. Zřejmě byla šílená, alkoholička, nebo to možná přehnala s drogami.
Policisté zahnali hlučící přihlížející zpět do taveren, z nichž původně vyběhli, a dopravili osmnáctiletou Claritu Villaneuvovou na okrsek, aby tam vystřízlivěla. Když se za ní zavřely dveře cely, vrhla se Clarita na kolena a zapřísahala policisty, aby jí pomohli. Zoufale k nim vzpírala ruce a ukazovala hluboká kousnutí, která jí způsobila „ta věc“, jak se vyjádřila.
Policisté už byli na odchodu, když dívka začala hystericky křičet. „Věc“ se totiž znovu projevila! Nerozhodní policisté nakonec vyvedli Claritu, která se chovala jako šílená, z cely a ponechali ji na chodbě. Než si stačili ujasnit, co si mají s viditelně psychicky narušenou dívkou počít, objevily se na jejích pažích a ramenou viditelné modrošedé kousance. Na okraji těchto ran se třpytily sliny. Jeden policista se spěšně vydal za kapitánem a ten zase za policejním prefektem.
Byl vyrozuměn dr. Mariana Lara, medical examinder, a tudíž nejvýše postavený policejní vyšetřovatel v lékařském oboru. Byl více než nespokojen s tím, že byl uprostřed noci vytažen z postele, aby vyšetřil vcelku jasnou epileptičku. Na příslušném místě očekával dr. Laru nejen policejní prefekt, ale i manilský starosta Arsenio Lacson.
Lara se značně neochotně podíval na dívku, diagnostikoval epilepsii – spojenou se samozraňováním – a nevýslovně vzteklý se vrátil domů, aby se pokusil do rána ještě něco naspat.
Když rozzlobený úřední lékař odešel, prozkoumali Claritina poranění osobně a velmi podrobně starosta a policejní prefekt. Samozraňování – to byl na první pohled holý nesmysl. Dr. Lara by jim měl předvést, jak se může člověk sám – a bez veškerých pomůcek – kousnout do zátylku a zezadu do ramene.
Osmnáctiletá dívka strávila zbytek noci na lavici policejní stanice v Manile, kde ze spánku hlasitě vzlykala. Následujícího dne všechno proběhlo s obvyklou rutinou: byla vznesena obžaloba pro potulku, dívka měla dostat několik dní vězení. Konec podivností. „Věci“ bylo podle všeho lhostejné, že se všichni aktéři vrátili k normálnímu životu. Výjimku pro ni představovala pouze Clarita.
Když byla dívka předvedena před soud, začala opět křičet. Dva silní policisté ji ne zrovna láskyplně uchopili; každý z nich držel jednu Claritinu ruku v železném sevření. Před nevěřícíma očima policistů, několika reportérů a medical examinera, který byl po ránu opět nucen si přivstat, se do dívčiny ruky, dlaní a zátylku zavrtaly neviditelné tesáky. Tento útok trval nekonečných pět minut, aniž by kdokoli mohl proti němu cokoli podniknout. Pak Clarita upadla do bezvědomí. V soudní síni se rozhostila bezradnost a zoufalství.
Policejní lékař dr. Lara oběť znovu vyšetřil. Tentokrát byl vyspaný a objektivní. Svou noční diagnózu revidoval v plném rozsahu. Nešlo ani o epilepsii, ani o sebemrzačení. Kousnutí byla naprosto reálná a Clarita si je prostě nemohla sama přivodit. Byl znovu vyrozuměn starosta a – jako autorita pro mimozemské záležitosti – arcibiskup.
Než se představitel městské správy dostavil, uplynulo asi třicet minut, během nichž se horor ještě jednou zopakoval. Kousance na dívčiných pažích i dlaních otekly. Když starosta dorazil, doprovodil společně s medical examinerem trýzněnou dívku do vězeňské nemocnice. Při převozu došlo k dalšímu útoku. Neviditelné zuby znovu způsobily na těle zoufale křičící Clarity modrošedé rány po kousnutí, tentokrát po obou stranách krku, na jednom prstě a na ruce, kterou starosta pevně svíral.
Patnáctiminutová jízda do vězeňské nemocnice se stala příšernou noční můrou pro manilského starostu, nejvyššího policejního lékaře, řidiče – a pochopitelně pro Claritu. Když po zdánlivě nekonečně dlouhé době dorazili na místo, nevysvětlitelné útoky ustaly.
Vypadalo to, že neviditelné cosi změnilo předmět svého lovu. Starosta Arsenio Lacson k této záhadné události stručně poznamenal: „Máme co činit s úkazem, pro který neexistuje žádné vysvětlení.“ Medical examiner dr. Mariana Lara použil méně kulantní, ale nepochybně výstižnější slova: „Div jsem si strachy nenadělal do kalhot.“ To mu jistě budeme věřit.
Zůstává skutečností, že na všech kontinentech v nejvlastnějším slova smyslu odnikud útočí neviditelné zuby a že druh Homo sapiens může být vystaven neobyčejně pestré stupnici záhadných sadistických činů, které nechápeme stejně tak, jako politováníhodná zvířata nerozumějí krutostem, jichž se na nich dopouštíme my.
Reuters News Agency v srpnu 1960 informovala o tom, že v jihoafrickém městě White River byl dvacetiletý Jimmy de Bruin před očima policejních detektivů celý den zohavován neviditelným nožem. Způsob, jakým to bylo provedeno, se nepodařilo objevit. Ve dvacátých letech ubodal jiný neviditelný (nebo to snad byl tentýž?) fantom na Coventry Street v Londýně chodce. Existuje dokumentace z 19. století, která nesmírně podrobně popisuje celou řadu útoků neviditelných sadistů proti dětem. Ve všech případech se objevilo totéž: zranění způsobená kousnutím, vlhká a lepivá, s okraji jakoby od slin.
Současná věda je tváří v tvář tomuto fenoménu stejně nejednotná jako kdysi a nejčastěji – pokud vůbec – mluví o autoagresi, jakémsi záhadném druhu amoku spojeném se stigmatizací.
Toto vysvětlení je sice vcelku případné u několika z dnes už nesčetných případů, o nichž navíc víme mnohdy několik století, ale rozhodně neplatí u velmi důkladně prozkoumaného úmrtí jedné sběračky dřeva v roce 1761. Nešťastnice se právě vracela se čtyřmi jinými ženami domů do vesnice u Ventimiglie v severní Itálii, když se znenadání se strašlivým výkřikem zhroutila k zemi. K nevýslovné hrůze zbývajících žen byla zničehonic mrtvá. Její tělo skýtalo strašlivý pohled: šaty a boty byly roztrhány na kousíčky, které byly rozházené kolem nebožky. Vypadalo to, jako by právě prošla mezi dvěma mlýnskými kameny. Měla zlomenou křížovou kost a břišní svaly na pravé straně rozervané, takže bylo vidět vnitřnosti. Většina tělesných orgánů byla roztrhaná a dokonale zbavená krve. Na hlavě šlo pozorovat rány jako po silných úderech, které většinou prorazily lebku, jeden bok a stehno byly zbaveny tkáně a stydká kost byla zcela odhalená. Podbřišek měla posetý hlubokými, souběžně vedenými řezy. Pod mrtvou ženou ani vedle ní nebyla objevena jediná kapka krve ani kousek tkáně. Tento monstrózní útok se odehrál za méně než jedinou vteřinu.
Zevrubné zkoumání, jehož se podjala Francouzská akademie věd, skončilo jen velkým otazníkem. Tak už to bývá při pokusech o vysvětlení fenoménů, které by vlastně vůbec neměly existovat.