Terri Irwinová - Steve a já

Steve Irwin, postava známá ze série televizních seriálů také pod jménem Lovec krokodýlů. ProsluI zejména svou prací s nebezpečnými zvířaty a svými často kaskadérskými kousky s krokodýly. I v naší televizi vysílali (na některých kanálech ještě stále vysílají) seriály o jeho obdivuhodné práci s plazy a s australskou faunou vůbec. V Austrálii založil zoologickou zahradu a díky zmíněným seriálům se stal opravdovou celebritou. Bohužel, v roce 2006 nešťastnou náhodou zemřel při potápění – přes všechny jeho odvážné kousky ho nakonec zabilo vlastně mírumilovné zvíře. V knize Steve & já vypráví jeho žena, Terri Irwinová, příběh jejich společných a nezapomenutelných dobrodružství – od boje s jedovatými hady přes záchranu velkých nebezpečných krokodýlů, setkání s velrybami a spoustu dalších až po smutné dobrodružství poslední. Kniha Steve & já je nejen skutečným a dojemným příběhem, ale také báječným dobrodružstvím života s člověkem, který se stal legendou. Je příběhem, který napsala žena nejpovolanější. Ta, která ho milovala.

Nedostala jsem se zatím moc daleko. Na Steva jsem koukala v televizi, jak neohroženě skákal krokodýlům na hlavu a nevšímal si toho, jestli je zraněný. Hlavně, aby přežil krokodýl.
Ale už jsem četla, jak Steve požádal Terri o ruku. Vážení, bylo to v té části knihy, kde bych to rozhodně nečekala! Taky trošku závidím Terri pumu Malinu. Mít doma takovou číču, hm...

Viktor Farkas - Záhadné skutečnosti

Tak jsem si ji přečetla. Zajímavá, vážně že jo.
Autor tam píše o tajemných vzkazech od mrtvých, sebezapalování a vůbec děsivý věci.
S jednou povídkou jsem si dala záležet.

Rozsekán nehmotným přízrakem
Neviditelní sadisté se věnují na celé zeměkouli svým strašlivým choutkám. Nikdo před nimi není v bezpečí. Nikdo neví, odkud přicházejí a co vlastně svými hrůznými aktivitami sledují.
Nad Manilou, hlavním městem a nejdůležitějším přístavem Filipín, se setmělo. Druhá světová válka už sice byla šest let minulostí, avšak dozvuky japonské okupace a zoufalých osvobozovacích bojů za účasti amerických vojsk pod velením generála Douglase MacArthura byly také této noci, 10. května 1951, ještě všudypřítomné. Mladá republika, která v roce 1946 získala samostatnost, bojovala s bídou, nezaměstnaností, hladem a nemocemi.
Válka zanechala v ulicích města celé zástupy dětí a mladistvých, odkázaných jen na sebe. Byli to společenští trosečníci, na něž ostatní osudem ušetření lidé shlíželi svrchu nebo si s nimi tu a tam velmi ošklivě zahrávali.
V tomto předpeklí nebyl shluk lidí na rohu jedné ulice, k němuž přijela policejní hlídka, ničím zvláštním. Nepočetný zástup lidí obklopoval mladou dívku, která se válela po zemi a přitom zoufale křičela. Policisté stačili přes její sténání, pláč a hluk kolemstojících pochopit, že nešťastnici něco pokousalo. Zřejmě byla šílená, alkoholička, nebo to možná přehnala s drogami.
Policisté zahnali hlučící přihlížející zpět do taveren, z nichž původně vyběhli, a dopravili osmnáctiletou Claritu Villaneuvovou na okrsek, aby tam vystřízlivěla. Když se za ní zavřely dveře cely, vrhla se Clarita na kolena a zapřísahala policisty, aby jí pomohli. Zoufale k nim vzpírala ruce a ukazovala hluboká kousnutí, která jí způsobila „ta věc“, jak se vyjádřila.
Policisté už byli na odchodu, když dívka začala hystericky křičet. „Věc“ se totiž znovu projevila! Nerozhodní policisté nakonec vyvedli Claritu, která se chovala jako šílená, z cely a ponechali ji na chodbě. Než si stačili ujasnit, co si mají s viditelně psychicky narušenou dívkou počít, objevily se na jejích pažích a ramenou viditelné modrošedé kousance. Na okraji těchto ran se třpytily sliny. Jeden policista se spěšně vydal za kapitánem a ten zase za policejním prefektem.
Byl vyrozuměn dr. Mariana Lara, medical examinder, a tudíž nejvýše postavený policejní vyšetřovatel v lékařském oboru. Byl více než nespokojen s tím, že byl uprostřed noci vytažen z postele, aby vyšetřil vcelku jasnou epileptičku. Na příslušném místě očekával dr. Laru nejen policejní prefekt, ale i manilský starosta Arsenio Lacson.
Lara se značně neochotně podíval na dívku, diagnostikoval epilepsii – spojenou se samozraňováním – a nevýslovně vzteklý se vrátil domů, aby se pokusil do rána ještě něco naspat.
Když rozzlobený úřední lékař odešel, prozkoumali Claritina poranění osobně a velmi podrobně starosta a policejní prefekt. Samozraňování – to byl na první pohled holý nesmysl. Dr. Lara by jim měl předvést, jak se může člověk sám – a bez veškerých pomůcek – kousnout do zátylku a zezadu do ramene.
Osmnáctiletá dívka strávila zbytek noci na lavici policejní stanice v Manile, kde ze spánku hlasitě vzlykala. Následujícího dne všechno proběhlo s obvyklou rutinou: byla vznesena obžaloba pro potulku, dívka měla dostat několik dní vězení. Konec podivností. „Věci“ bylo podle všeho lhostejné, že se všichni aktéři vrátili k normálnímu životu. Výjimku pro ni představovala pouze Clarita.
Když byla dívka předvedena před soud, začala opět křičet. Dva silní policisté ji ne zrovna láskyplně uchopili; každý z nich držel jednu Claritinu ruku v železném sevření. Před nevěřícíma očima policistů, několika reportérů a medical examinera, který byl po ránu opět nucen si přivstat, se do dívčiny ruky, dlaní a zátylku zavrtaly neviditelné tesáky. Tento útok trval nekonečných pět minut, aniž by kdokoli mohl proti němu cokoli podniknout. Pak Clarita upadla do bezvědomí. V soudní síni se rozhostila bezradnost a zoufalství.
Policejní lékař dr. Lara oběť znovu vyšetřil. Tentokrát byl vyspaný a objektivní. Svou noční diagnózu revidoval v plném rozsahu. Nešlo ani o epilepsii, ani o sebemrzačení. Kousnutí byla naprosto reálná a Clarita si je prostě nemohla sama přivodit. Byl znovu vyrozuměn starosta a – jako autorita pro mimozemské záležitosti – arcibiskup.
Než se představitel městské správy dostavil, uplynulo asi třicet minut, během nichž se horor ještě jednou zopakoval. Kousance na dívčiných pažích i dlaních otekly. Když starosta dorazil, doprovodil společně s medical examinerem trýzněnou dívku do vězeňské nemocnice. Při převozu došlo k dalšímu útoku. Neviditelné zuby znovu způsobily na těle zoufale křičící Clarity modrošedé rány po kousnutí, tentokrát po obou stranách krku, na jednom prstě a na ruce, kterou starosta pevně svíral.
Patnáctiminutová jízda do vězeňské nemocnice se stala příšernou noční můrou pro manilského starostu, nejvyššího policejního lékaře, řidiče – a pochopitelně pro Claritu. Když po zdánlivě nekonečně dlouhé době dorazili na místo, nevysvětlitelné útoky ustaly.
Vypadalo to, že neviditelné cosi změnilo předmět svého lovu. Starosta Arsenio Lacson k této záhadné události stručně poznamenal: „Máme co činit s úkazem, pro který neexistuje žádné vysvětlení.“ Medical examiner dr. Mariana Lara použil méně kulantní, ale nepochybně výstižnější slova: „Div jsem si strachy nenadělal do kalhot.“ To mu jistě budeme věřit.
Zůstává skutečností, že na všech kontinentech v nejvlastnějším slova smyslu odnikud útočí neviditelné zuby a že druh Homo sapiens může být vystaven neobyčejně pestré stupnici záhadných sadistických činů, které nechápeme stejně tak, jako politováníhodná zvířata nerozumějí krutostem, jichž se na nich dopouštíme my.
Reuters News Agency v srpnu 1960 informovala o tom, že v jihoafrickém městě White River byl dvacetiletý Jimmy de Bruin před očima policejních detektivů celý den zohavován neviditelným nožem. Způsob, jakým to bylo provedeno, se nepodařilo objevit. Ve dvacátých letech ubodal jiný neviditelný (nebo to snad byl tentýž?) fantom na Coventry Street v Londýně chodce. Existuje dokumentace z 19. století, která nesmírně podrobně popisuje celou řadu útoků neviditelných sadistů proti dětem. Ve všech případech se objevilo totéž: zranění způsobená kousnutím, vlhká a lepivá, s okraji jakoby od slin.
Současná věda je tváří v tvář tomuto fenoménu stejně nejednotná jako kdysi a nejčastěji – pokud vůbec – mluví o autoagresi, jakémsi záhadném druhu amoku spojeném se stigmatizací.
Toto vysvětlení je sice vcelku případné u několika z dnes už nesčetných případů, o nichž navíc víme mnohdy několik století, ale rozhodně neplatí u velmi důkladně prozkoumaného úmrtí jedné sběračky dřeva v roce 1761. Nešťastnice se právě vracela se čtyřmi jinými ženami domů do vesnice u Ventimiglie v severní Itálii, když se znenadání se strašlivým výkřikem zhroutila k zemi. K nevýslovné hrůze zbývajících žen byla zničehonic mrtvá. Její tělo skýtalo strašlivý pohled: šaty a boty byly roztrhány na kousíčky, které byly rozházené kolem nebožky. Vypadalo to, jako by právě prošla mezi dvěma mlýnskými kameny. Měla zlomenou křížovou kost a břišní svaly na pravé straně rozervané, takže bylo vidět vnitřnosti. Většina tělesných orgánů byla roztrhaná a dokonale zbavená krve. Na hlavě šlo pozorovat rány jako po silných úderech, které většinou prorazily lebku, jeden bok a stehno byly zbaveny tkáně a stydká kost byla zcela odhalená. Podbřišek měla posetý hlubokými, souběžně vedenými řezy. Pod mrtvou ženou ani vedle ní nebyla objevena jediná kapka krve ani kousek tkáně. Tento monstrózní útok se odehrál za méně než jedinou vteřinu.
Zevrubné zkoumání, jehož se podjala Francouzská akademie věd, skončilo jen velkým otazníkem. Tak už to bývá při pokusech o vysvětlení fenoménů, které by vlastně vůbec neměly existovat.

Mediátor

Před chvílí jsem zhltla první díl. A musím se přiznat, že mě to baví.
Nečekejte žádný upíry, vlkodlaky nebo čarodějnice, ale duchy.
Příběh vypráví šestnáctiletá Suze, která je mediátor. Duchy vidí a má za úkol pomoci jim přijít na to, proč nejsou v nebi/pekle.
Zrovna se přestěhovala z NY do severní Kalifornie do domu, kterej toho má už hodně za sebou. A taky ve svém pokoji najde Jesseho.
V každém díle se Suze do někoho zakouká. A v každém díle se najde nějakej zlobivej duch. Je to takovej obyčejnej teenager - teda kromě toho, že vidí duchy. A taky se vždycky dostane do maléru...
Knížky jsou psaný jazykem teenagerů. Dobře se to čte, nemusim louskat jazyk, abych tomu rozuměla. Navíc oplývá Susanaah takovým sarkasmem, že se o tom ani mně nezdálo!

EDIT 8.2.
Dočetla jsem všech šest dílů. Zase - nebudu spoilerovat. Dopadne to jak to dopadne. Suzin sarkasmus jsem si oblíbila, Paula bych z knihy vygumovala úplně a pro Jesseho mám slabost :)
A kdybych náhodou začala psát stejným stylem jako autorka/Suze, nedivte se :)

"You know what," I said, very fast. "I don't want to talk. Is that okay? I really, really don't want to talk. I am all talked out."
Jesse lifted Spike off his lap and put him on the floor. Then he stood up.
What was he doing? I wondered. What was he doing?
I took a deep breath, and kept talking about not talking.
"I'm just – Look," I said, as he took a step toward me. "I'm just going to give Cee Cee a call and maybe we'll go to the beach or something, because I really … I just need a day off."
Another step toward me. Now he was right in front of me.
"Especially," I said significantly, looking up at him, "from talking. That's what I especially need a day off from. Talking."
"Fine," he said. He reached up and cupped my face in both his hands. "We don't have to talk."
And that's when he kissed me.
On the lips.


And, as I stood there, staring down at him, his eyelids lifted . . .
. . . and I was falling, as hard as I did every time he looked at me, into the deep dark pools that were
Jesse’s eyes . . eyes that weren’t just seeing me, but knew me. Knew my soul.
He lifted the hand I wasn’t clutching, plucked aside the oxygen mask that had been covering his nose
and mouth, and said just one word.
But it was a word that set my heart singing.
"Querida."

Richelle Mead - Vampire Academy

Obsah prvního dílu:
Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů.
Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství...

Sága má 6 dílů. Našla jsem anglické originály (české ani náhodou) a taky audiobooks.

Knížky [eng]
1 Vampire Academy
2 Frostbite
3 Shadow Kiss
4 Blood Promise
5 Spirit Bound

A protože tuhle ságu neznám, nemůžu vám říct, jak se co vyvrbí dál.

Meg Cabotová - Mediátor 1

Svět šestnáctileté středoškolačky Susannah se hemží duchy, zbloudilými dušemi, které potřebují pomoc, aby se dostaly do "země stínů". Pomoci jim mohou "mediátoři", lidé se schopností zesnulé vidět a hovořit s nimi. Suze je jinak normální 16letá středoškolačka, která se musí vyrovnávat s matčiným sňatkem, přírůstkem tří nevlastních bratrů, stěhováním z New Yorku do Kalifornie a změnou školy...

No, jsem na tuhle knížku zvědavá :)

Knížky CZ/ENG

Stephen King - Puls

Prostě mistr hororu!

Civilizace sklouzla po krvavé stopě do dalšího období temna, což možná někoho nepřekvapí, ale stalo se to takovou rychlostí, jakou nepředvídali ani největší škarohlídi mezi futurology. Bylo 1. října, Bůh dlel na nebesích, burza prosperovala a většina letadel létala načas. Za čtrnáct dní však nebe opět patřilo ptákům a burza se stala vzpomínkou. Příčinou zkázy je jakýsi jev, kterému se začne říkat Puls, a ten se šíří mobilním telefonem. Několik zoufalců, kteří přežili, se najednou ocitne v černočerném civilizačním temnu, plného násilí a chaosu. Kdekdo má mobil. A kdo ho nemá? Nový strhující román Stephena Kinga nejenže pokládá zásadní otázku: „A teď už mě slyšíte?`` Rovněž na ni brutálně odpovídá.

Mě knížky od Kinga vždycky chytnou a vtáhnou do děje. Jen dneska jsem přečetla asi 100 stránek z týhle knížky a dočetla ji tak do konce. Člověk si už ke konci říká, že je to všechno špatný, že telefoňáci ovládnou svět, ale to skončí celkem dobře.
A vůbec, zítra si jdu do knihovny pro dalšího Kinga!

Kam jste to vlezli?

Vítejte na blogu jedné knihomolky, která ráda hltá stránky anglických knih a která moc nemá mozek na to, aby psala klasické recenze. Ačkoli se snaží.
Anotace si sama překládá ze stránky Goodreads, na které je závislá a visí na ní prakticky denně. Čtením příspěvků riskujete odhalení zápletek a závěrů děl. Varovala vás.
Když se ozvete, možná vám dá i číslo ICQ nebo kde že to píše kecy na Facebooku.
Na články si nárokuje autorská práva a po těch, kteří to nerespektují, jde jako pes!
Činnost blogu (po)zastavena v únoru 2011.

Search